Vlna britských kytarovek už je dekádu za námi, ale glasgowský kvartet FRANZ FERDINAND svým loňským debutem řádně hnuli stojatými vodami skotských jezer. Poté co se koncem 90-tých let většina britpopových kapel buďto vydala do promáčených vřešovišť hledat věčný klid, nebo emigrovala k taneční scéně, zbylo na ostrovech jen velmi málo skutečně kvalitních seskupení (COLDPLAY, PLACEBO, RADIOHEAD jsou čestnou vyjímkou), která by měla tu sílu upozornit na sebe v širším měřítku. Čerstvý vítr tedy přišel před zhruba 3 lety ze zámoří, kde nové kapely jako THE STROKES a THE WHITE STRIPES začaly slavit obrovský úspěch. Velká vlna retra byla zahájena a garážové kapely rostly jako houby po dešti. Najednou všichni toužili po autentickém syrovém zvuku, jednoduchých skladbách a romantických postojích. Je jasné, že většina těchto souborů zanedlouho zapadne, aniž by si na ně za pár let někdo vzpomněl. To však není případ FRANZ FERDINAND, kteří stojí tak trochu někde jinde od běžného standardu této retro mánie.

Stylově FRANZ FERDINAND spíše než z garážového počátku 70–tých let čerpají z nové vlny, tedy stylu, který přišel o dekádu později. Automaticky přesné úsporné údery bicích, strojové kytary a typicky britsky zabarvený civilní hlas. Úvodní „Jacqueline“ se po mírném nostalgicky výpravném začátku zlomí v ostrý rock´n´roll . Textově skladba vyvolá vzpomínku na běžné středoškolské trampoty. Druhá „Tell Her Tonight“ má hravou sloku, překrásný refrén a zejména lehkost ranných BEATLES a ROLLING STONES. Třetí automatická „Take Me Out“ je nekoordinovaným pochodem pošahaných igráčků. Největším hitem je jednoznačně „Dark Of The Matinee“, ve které jako jedné z mála na desce můžeme zaslechnout názvuky britpopu. Pro mne jednoznačně skladba roku, která je zároveň songem schopným vybudit ostrovní patriotismus takovou silou, až by při ní do rytmu poskakovali i londýnští bobíci řídící dopravu na Picadilly. Pátá „Auf Achse“ začíná klávesovým motivem upomínajícím na naše televizní pořady z doby komunismu jako „Televizní klub mladých“ a „Studio Jizerka“. Velmi plynulá skladba nadopovaná sladkým mámením s retro tanečním rytmem ztrácejícím se až někde v rajských uličkách. Následuje punkově laděná „Cheating On You“ a hned po ní razantní „This Fire“, která se zdá být díky stálému opakování refrénu nekonečnou. Velmi povedená sloganovitá skladba, která člověku uvízne v hlavě po poslechu celého alba asi nejdéle ze všech. Nejtvrdší skladbou je arogantně znějící sošný „Michael“ s mírně hysterickým refrénem. Předposlední „Come On Home“ s výrazným tanečním rytmem (což je prvek lehce procházející celým albem) a zajímavým klávesovým motivem je nejvíc osvěžující skladbou celé kolekce. FRANZ FERDINAND zkrátka nahráli svěží hitovou kolekci s neuvěřitelnou lehkostí.

Novinka FRANZ FERDINAND je tedy od první po závěrečnou skladbu napěchována výbornými skladbami. Žádná převratná stylová originalita, míchání žánrů, žádná ekvilibristika, zkrátka jen jedenáct znamenitých popově rock´n´rollových písní, občas doplněných klávesovým motivem. Jasně. Vím, jedná se o prostý big beat, jehož nejvýraznější vlastností je extrémní minimalismus, postavený na strojové taneční rytmice, ale ty skladby jsou tak charismatické, osobité a silné, že i přes nástrojovou úspornost skvěle fungují. A rozhodně nejsou rychle oposlouchatelné.